BLOG

Festival Egipto en Barcelona 31. 1.-4. 2. 2019 (1. část)

19.04.2021

Máte-li pocit, že vašemu životu něco chybí, zabalte si kufr a vyrazte směr letiště. Myšlenky v tomto duchu se mi honily hlavou, když jsem v předvečer našeho odletu na soutěž do Barcelony šla z Domečku domů. Byla jsem tenkrát celá natěšená, co tenhle výlet přinese. Cestování je totiž tím nejlepším spisovatelem. A že se na tomto příběhu vyřádil. Tak se pohodlně usaďte a dovolte mi vás vzít na chvíli za hranice všedních dní.
….A abych nezapomněla. Pokud chcete mít jistotu, že to bude stát za to, přibalte s sebou také partu dětí…..

Vraťme se teď ale na začátek. Psal se rok 2018. Orientální skupina Belly Amira v červnu oslavila 5. narozeniny, léto se přehouplo a začaly jsme spřádat plány na novou taneční sezónu. Za těch pět let jsme toho prožily již mnoho, ale na svůj debut v zahraničí jsme zatím čekaly. Pokud tedy nepočítám mezinárodní soutěž na Slovensku. Liptov Orient Festival je bez pochyby skvělý, ale mám-li být upřímná, ať už jsem byla v roli tanečnice či trenérky, nikdy mě nepřestala lákat představa, že poletím na soutěž s českou vlajkou v kufru v jedné ruce a kostýmem v té druhé.

A víte co, ono vůbec není špatné snít ve velkém. Takže jsem nakonec na konci ledna 2019 odletěla na soutěž Festival Egipto en Barcelona jako tanečnice Belly Habibi a trenérka Belly Amira. Belly Habibi je starší sestrou Belly Amira. A když si naše starší ségra začala plánovat tento výlet, tak jsme doma zůstat nemohly.

Podzim byl ve znamení příprav. Tréninky navíc, aby byla choreografie perfektní, letenky, ubytování a výlety po Barceloně. Všechno se to začalo rýsovat i přes mírné trhliny, u kterých jsem se několikrát hodně zapotila. Třeba při hledání náhradníka a jedním - moment, vlastně dvěma! - změnami letenek.

Jakou choreografii na tuto premiéru ale vybrat? Nejraději bych s sebou vzala celou skupinu, ale na soutěži žádná dětská ani juniorská kategorie nebyla. Jen dospělí amatéři a profesionálové. Barcelona nás ale tak lákala, že jsem přihlásila alespoň ty nejpokročilejší. A bylo to štěstí v neštěstí. Letecká společnost, se kterou jsme letěly, totiž vyžadovala k tolika dětem také dospělé osoby, takže by všechny tanečnice mohly letět jen v případě, že by letěly s rodiči.

Pro soutěž jsem vybrala folklorní choreografii ve stylu Saidi, se kterou se nám až neuvěřitelně dařilo celou předchozí sezónu. Jedna věc, kterou o Saidi rozhodně musíte vědět, je ta, že se tančí s holí. A jak jsem zjistila, hůl se vám díky své délce nevejde ani do nadrozměrného kufru. Vejde se ale do obalu na kytaru. A protože určitě mnozí z vás víte, že si letecké společnosti účtují spoustu peněz za všechno možné, tak i naše hole měly svoji letenku. Ne v ceně, jakou by člověk předpokládal, když převáží pár bambusových tyčí z Hornbachu. Ale za cenu, jako by v tom obalu byl hudební nástroj České filharmonie v řádu minimálně statisíců. Asi jako když necháte ponožku projet ve Ferrari.

Přišel den D. Ještě krátká zastávka v Domečku, do kytary jsem lupla vlajku a závoj, abych měla s čím tančit choreografii Habibi, tedy raději ještě jeden, kdyby někdo zapomněl, známe se. A hurá směr letiště, kde jsme měly sraz. Tanečnice postupně přicházely v doprovodu rodičů, s kufrem, kostýmem a rekvizitou. Byly jsme kompletní. Tedy až na dvě chybějící hole a dva kufry, které nesplňovaly velikost…. Nevím, co se mi tenkrát honilo hlavou. Asi jsem si představovala, jak na pláži z palmy vyřezávám dvě Saidi tyče. Měla jsem zkrátka chvilku temno. Kolem mě to ale žilo, odlet se blížil, panika stoupala, vznikal jeden plán za druhým, stres na nejvyšším bodu. A do toho přijíždí náš zachránce a má s sebou dvě hole. Výprava je zachráněna!





Víte, jak všechno zlý je pro něco dobrý? Tak já se celou dobu, co jsme tančily tuto choreografii, rozčilovala, když holky nenosily po soutěžích hole zpátky do Domečku. A to jsem ani netušila, že si někdo nasyslil doma hned dvě, že má ty dvě hole ukryté doma a že nám jeden ochotný tatínek zachrání kůži. A pokud se ptáte, co se stalo s těma dvěma většími kufry, tak když nás paní na přepážce viděla, jen mávla rukou a příplatek nám odpustila.

Čas se neúprosně krátil a my ještě musely odbavit kytaru v sekci nadrozměrných zavazadel. Světe, div se, někdo před námi posílal mačetu. Docela by mě zajímalo, kolik stojí taková letenka pro mačetu. No nic, proběhli jsme bezpečnostní kontrolou a honem na gate, stihli jsme to jen tak tak. Nastoupili jsme do letadla, tanečnice, několik rodičů a jeden mladší brácha.





Za dvě a půl hodiny bezpečně přistáváme v Barceloně. Nejprve jsme si šli kufry vyzvednout do špatné části letiště, pak se někdo z Habibi zasekl v otočných dveřích a nakonec jsme se úspěšně dostali ven z letiště. Ačkoli byl konec ledna, přivítala nás tu příjemná teplota, zpěv ptáků a palmy všude kolem. Vydali jsme se pro kytaru. Nadrozměrná zavazadla totiž posílají na jiný pás, který byl také v jiné části letiště. Dorazila jsem na příslušné místo a požádala pána, že bych si chtěla vyzvednout zavazadlo z Prahy. Ochotně se mnou šel k pásu. Když jsem mu anglicky sdělila, že se jedná o kytaru, ztuhl mu krok i úsměv. Zamířil se mnou zase zpět k jeho kanceláři a s velkou omluvou mi sdělil, že 10 minut poté, co jsme vzlétli, volali z letiště v Praze, že zapomněli naši slavnou kytaru na páse s nadrozměrnými zavazadly. Geniální. Vyplnili jsme příslušné papíry, předala jsem adresu s naším ubytováním. A pán mě ubezpečil, že zařídí, aby zavazadlo poslali nejbližším letadlem do Barcelony. Asi tušil, že jsme v pěkné kaši. V obalu na kytaru nebyl, jak víte, nástroj hudebního virtuosa, ale taneční rekvizity, byl čtvrtek večer a my soutěžily již další den odpoledne. Tahle informace by přitížila asi každému, a tak chudák pán vypadal, že kdyby mohl, zaletěl by nám pro to na otočku.





Zamířila jsem zpět, cukaly mi koutky. Nechtělo se mi brečet ani křičet, mně se chtělo strašně smát. A když jsem dorazila za ostatními, kteří zmateně koukali a ptali se po kytaře, už jsem se neudržela a dostala jsem upřímný záchvat smíchu, sotva jsem ze sebe dostala, že ji zapomněli v Praze. Všichni účastníci našeho zájezdu byli dost překvapení a zaražení, já jsem se ale smála jako už dlouho ne.

Tak jsme se vydali metrem z letiště do našeho ubytování. Pokud mi chcete naznačit, že si mám po cestě vyhlédnout palmu, ze které vyrobím 7 holí, tak oceňuji váš smysl pro humor. V té kytaře ale byla také vlajka, podstatná část mého oblečení na náš několikadenní výlet, a abych nezapomněla, také dva závoje na choreografii Habibi, takže v té kaši už plavaly choreografie dvě. 

Ubytovali jsme se v moc hezkých apartmánech. Okoukla jsem lety z Prahy do Barcelony, abych zhodnotila naše šance, zavřela jsem se do jednoho z pokojů a vytočila číslo. Poprosila jsem k telefonu Alberta, který byl spoluorganizátorem soutěže a v této chvíli jedinou osobou, která nás mohla vytáhnout z téhle šlamastyky. Pro Alberta to byl „no problem“ a ještě mi dal vybrat, jaké hole chceme, aby se nám to hodilo ke kostýmům. Děkujeme. Každá správná orientální skupina či studio má totiž vlastní zásobu holí, protože se jedná o tradiční rekvizitu. Celé to totiž mohlo dopadnout mnohem hůř. Ještě že jsme nevyrazily s choreografií, kde jsme měly třeba totem nebo palác z Aladina jako kulisu. Tak už jen vyřešit dokumenty ke zpožděnému zavazadlu a spát. Tímto ale celá legrace zdaleka nekončí...

Chcete vědět, jak naše cesta pokračovala, co soutěžní den a jak to celé dopadlo? Nenechte si ujít 2. část vyprávění o cestě do Barcelony na Festival Egipto en Barcelona! (už v pátek 23. 4. 2021)

Kateřina Dvořáková