Aktuality

Kdy jste naposledy něco udělali jinak, než se to „obvykle dělá“?

Možná jste našli nečekané řešení obyčejného problému. Upravili recept podle toho, co zrovna bylo doma. Vymysleli jinou cestu, když ta původní nefungovala. Poskládali věci tak, jak vás to předtím nenapadlo. Nebo jste se prostě na známou situaci podívali z trochu jiného úhlu.

I to je kreativita.

Když se řekne kreativní člověk, často si představíme někoho, kdo krásně maluje, skládá hudbu nebo přichází s mimořádnými nápady. Jenže kreativita není zvláštní schopnost několika talentovaných lidí. Je to způsob přemýšlení. Schopnost ptát se: Šlo by to ještě jinak?

Kreativita není jen umění

Dítě může být kreativní s pastelkou v ruce. Stejně tak ale při stavbě robota, při sportovní hře, při programování, v hudbě nebo při zkoumání přírody.

Kreativita se objeví ve chvíli, kdy nefunguje první technické řešení a je potřeba vymyslet jiné. Když skupina hledá způsob, jak zahrát určitou scénu. Když dítě při hudbě začne experimentovat se zvukem. Když při hře změní strategii podle toho, co se právě děje. Nebo když se místo hotové odpovědi objeví nová otázka.

Výsledek přitom nemusí být nijak převratný. Podstatné je, že dítě nepřebírá hotový postup, ale začíná přemýšlet samo.

Prostor pro vlastní cestu

Tvořit se těžko učíme tam, kde existuje jediný správný způsob a každá odchylka je chyba.

Kreativita potřebuje prostor pro zkoušení. Možnost něco spojit, rozebrat, předělat, zahodit a začít jinak. Udělat věc, o které předem nevíme, jestli bude fungovat. Někdy dokonce chvíli nevědět, co vlastně děláme, a teprve cestou na to přijít.

Právě proto je tak důležité bezpečné prostředí. Ne takové, kde se nic nepokazí. Ale takové, kde se pokazit může.

Když dítě nemusí mít strach z chyby nebo z toho, že jeho nápad bude „hloupý“, může se odvážit hledat i za hranicemi známých řešení.

Může experimentovat. Ptát se. Zkoušet. A právě tam kreativita roste.

Někdy je těžší neporadit

Pro dospělého člověka je mnohdy lákavé ukázat dítěti nejrychlejší cestu.

„Takhle to bude jednodušší.“

„Dej to sem.“

„Uděláme to takhle.“

Často opravdu víme, jak problém vyřešit. Jenže když dítěti předáme hotový postup příliš brzy, možná se rychleji dostaneme k pěknému výsledku, ale připravíme ho o to nejzajímavější: možnost přijít na řešení samo.

Role dobrého průvodce proto někdy spočívá právě v tom, že chvíli počká. Místo odpovědi nabídne otázku.

„Co bys mohl zkusit?“

„Co se stane, když to otočíš?“

„Napadá tě ještě jiná možnost?“

„Jak bys to udělal po svém?“

Někdy právě jedna taková otázka otevře mnohem větší prostor než deset dobře míněných rad.

Výsledek není všechno

Máme rádi hotové výrobky, povedená vystoupení, funkční modely nebo krásné obrázky. Jsou vidět a můžeme je ukázat. Jenže velká část učení se odehrává ještě předtím.

V návrhu, který nevyšel. V pokusu číslo tři. V rozhovoru se spoluhráčem. Ve chvíli, kdy dítě zjistí, že potřebuje změnit plán. V nápadu, který vypadal trochu bláznivě, ale nakonec vedl někam zajímavě.

Kreativní proces není rovná cesta od zadání ke správnému výsledku. Často je plný odboček, slepých uliček a návratů.

A právě proto má takovou hodnotu.

Dovednost pro život

Svět, ve kterém budou dnešní děti žít jako dospělí, jim zdaleka nebude nabízet hotové návody. Budou se setkávat s novými situacemi, hledat řešení problémů, které dnes možná ještě ani neznáme, pracovat s lidmi s různými zkušenostmi a přizpůsobovat se změnám.

Kreativita proto není jen příjemný doplněk vzdělávání. Je to jedna z důležitých dovedností pro život – Skills4Life.

Schopnost nezůstat stát před problémem jen proto, že první známé řešení nefunguje. Podívat se znovu. Zeptat se jinak. Propojit zkušenosti. Zkusit další možnost.

A také věřit, že nemusíme vždy hledat cestu, kterou už před námi někdo vyšlapal. Někdy můžeme vytvořit svou vlastní.

Marie Haklová, ředitelka DDM