Aktuality

Kdy jste naposledy udělali něco, u čeho jste si nebyli úplně jistí, jestli to zvládnete?

Možná jste poprvé vstoupili do místnosti plné lidí, které jste neznali. Možná jste se přihlásili na kurz, i když jste měli pocit, že ostatní budou určitě zkušenější. Možná jste se postavili před publikum, řekli svůj názor nebo se zeptali na něco, čemu jste nerozuměli. Možná jste dokázali říct jasné „ne“ a postavit se sami za sebe. Nebo jste si prostě jen dovolili začít s něčím novým.
 

Když se řekne odvaha, často si představíme velké činy, hrdiny, mimořádné situace nebo překonávání velkých překážek. Jenže v běžném životě mívá odvaha mnohem nenápadnější podobu. Nemusí být hlasitá ani nápadná, aby byla skutečná.

Pro dítě může být odvahou vejít poprvé samo do kroužku a rozloučit se s rodičem za dveřmi. Přihlásit se, i když neví správnou odpověď. Ukázat ostatním obrázek, který nakreslilo. Zazpívat první tón před publikem. Přespat poprvé na táboře. Zkusit nový pohyb, postavit robota, zahrát postavu, se kterou si zatím neví rady. A někdy je odvahou také říct: „Tohle mi nejde.“ Nebo: „Můžeš mi pomoct?“

Odvaha totiž neznamená, že se nebojíme. Mnohem častěji znamená, že máme strach, trému nebo nejistotu – a přesto uděláme malý krok dál.

Odvaha potřebuje bezpečí

Abychom mohli být odvážní, potřebujeme vědět, že můžeme také chybovat. Když se nám něco nepovede napoprvé, nic zásadního se nestane. Nikdo se nám nebude smát a máme právo něco zkusit, abychom třeba nakonec zjistili, že to vlastně není pro nás. Můžeme změnit názor, zeptat se, požádat o pomoc nebo začít znovu.

Právě to je podle nás jedna z důležitých rolí volného času a zájmového vzdělávání.

Kroužek nemusí být místem, kam přicházíme ukázat, co už umíme. Může být především místem, kde si dovolíme zjistit, co bychom umět mohli.

Někdo zde objeví talent. Někdo kamarády. Někdo něco, čemu se bude věnovat celý život. A někdo po několika měsících zjistí, že hledá něco úplně jiného. I taková zkušenost má svou hodnotu – pro tuto chvíli i pro to, co přijde později.

Odvaha není vždycky vidět

Nejodvážnější dítě v místnosti nemusí být to, které mluví nejhlasitěji. Možná je to právě to, které dnes poprvé zvedlo ruku. Stejně tak odvaha nemusí vždy znamenat vydržet za každou cenu. Někdy je odvahou přestat. Odmítnout něco, co nám není příjemné. Zastat se druhého. Říct vlastní názor. Přiznat chybu. Nebo říct, že teď potřebujeme pomoc.

A tohle se netýká jen dětí. I my dospělí se stále učíme nové věci. Dostáváme se do situací, které neznáme, rozhodujeme se bez jistoty, zkoušíme jiné cesty. A právě tím dětem ukazujeme, že nevědět všechno není slabost.

Možná je proto dobře, když od nás občas slyší také věty:
„Nevím.“
„Zkusíme to.“
„Tohle se mi nepovedlo.“
„Pojďme přijít na jiné řešení.“

Malé kroky, ze kterých rostou velké věci

V DDM se s odvahou setkáváme každý den.

Na pódiu. V tělocvičně. U pracovního stolu. Před mikrofonem. Na výpravě. U prvního výrobku i prvního neúspěšného pokusu. Naším úkolem není děti strachu zbavit. Ani je přesvědčovat, že všechno zvládnou. Můžeme jim ale nabídnout místo, kde je v pořádku věci zkoušet.

Místo, kde chyba není ostuda, ale součást učení. Kde nemusíme být nejlepší. Kde se můžeme dívat, inspirovat, ptát se, experimentovat a postupně si troufat na víc. Protože odvaha možná nezačíná velkým hrdinským činem. Možná začíná úplně obyčejně - tím, že se nadechneme, otevřeme dveře a uděláme první krok.

Marie Haklová, ředitelka DDM Stodůlky